Jednou přišla do práce paní Baricová a měla pravou sibiřskou čepici. Kdes ji vzala ? Nevěděla, dostala ji od otce k narozeninám.
Bylo to tak :

Když začala druhá světová valka a Němci napadli Rusko, v druhé ( zimní ) fázi války byli zmobilizováni hlavně Sibiřani kvůli jejich mrazuvzdornosti. Brali i Burjaty. Zmobilizován byl i Chochre a šel bránit matičku Rus, i když ji v životě neviděl. Bylo to vždycky lepší než se nechat zastřelit. A tak mu máma dala kožešinovou čepici po tátovi co ho sežral medvěd, když šel hledat mámu do tajgy. Kdyby se byl táta podíval k sousedovi, Chochre by šel do války jak syn popravenýho vraha a prostovlasý poloviční sirotek. Ale takhle dostal prvni čepici v životě, tak byl rád a šel. Při prvnim nástupu mu chtěli čepici sebrat. Napřed jim vysvětloval, že je po tátovi, co ho sežral medvěd, ale nikdo mu nerozuměl. Tak jim to chtěl předvést. Zase nerozuměli, jenom ti pokousaní řvali. Skoro ho poslali domů. Ale měl štěstí. Vyhlídl si ho jeden komisař a řekl, že Chochre bude jeho utajovač. Chtěl využít, že Chochreho jazyk nikdo nezná. To on neznal Chochreho. Nevěděl, že toto je jeho první čepice v životě a že Chochre má mrazuvzdorný mozek. Tedy to co mu z něj zbylo. Ale už bylo pozdě. Chochre měl funkci u komisaře a s tím už nešlo hnout. Až potom napadlo komisaře, že ani on Chochreho jazyk nezná, a až dlouho potom to okopírovali Američani a dali k vysílačkám Indiány. Ti ale uměli anglicky. Tak se stal Chochre utajovačem. Jeho práce byla jednoduchá, ale zodpovědná. Aby se nepřítel nedozvěděl kudy jel komisař - z toho se dalo usoudit na směr budoucí ofenzívy ! - měl za úlohu utajovat stopy po jeho voze a koni. V praxi to vypadalo tak, že jel komisař na voze, za vozem šel se skloněnou hlavou Chochre a válenkama zahlazoval stopy. Koblížky sbíral, a nejen koňský. Z nich by šlo totiž usoudit na zdravotní, případně psychický stav komisaře a jeho koně. A věru v době ofenzív se nadřel. Zatímco okolo bylo peklo, Chochre měl před očima jenom zadek vozu, pomalu ubíhající zem v mezeře před jeho nohama a povinnost zastírat stopy. A tak šel. Vůz ho vedl. Zastavil se vůz - zastavil se i on. Kůň se dal do klusu - totéž Chochre, ale nikdy neopoměl zastírat stopy. Neuměl plavat, ale to nevadilo. Přes vodu se chytil zadku vozu a nechal se prebrodit. Občas mu dali na zadek vozu jídlo, a tak jedl za pochodu. Když to šlo, v noci spal za vozem. Pod vůz se bál. Na to neměl rozkaz a na voze byl komisař. Občas si všiml, že chybí tráva za vozem, někdy se prášilo, několikrát byl dokonce sníh. Nevadilo. Měl úlohu, plnil ji a šel. Netušil, že už je dávno venku z Ruska, že je součástí vítězné armády, že dojde až do Berlína, že možná dostane metál, že se vrátí domů - šel.

Jednou se vůz zastavil. Čekal. Divná silnice, kamenná. Začalo se stmívat. Čekal. Někdo mu poklepal po rameni. Pracně se napřímil, a uviděl strašně divnýho tvora. Vypadal jako člověk, ale byl divně oblečen, neměl pušku a vydával zvuky, kterým nerozuměl. Tvor mu nabízel jídlo. To jídlo neznal, ale vonělo. Vonělo bramborama. Ty znal. Sáhl po nich, ale tvor ucukl a začal couvat. Tak šel za ním, jenom kousek, na dohled od vozu. Tvor zastavil, vydával přívětivé zvuky a podával mu brambor. Chňapl po něm a honem snědl. Na tu chuť už pozapoměl. Tvor mezitím popošel k domu, ke dveřím, a otevřel je. Vevnitř seděli lidi v uniformách, jedli a pili. Uniformy poznal. Jsou to naši, řekl si, a mají brambory. Opatrně vešel a pozdravil, jak ho to maminka učila. Nikdo mu sice nerozuměl, ale poznali poničenou uniformu fronťáka, udělali mu místo u stolu a přijali spolubojovníka mezi sebe. Všichni měli přilby po ruce, ne na hlavách. Tak mu taky bratrsky dali dolů tu jeho čepici, a když se po ní vrhl, pověsili mu ji na věšák u dveří tak, aby na ni viděl. To ho uklidnilo a dal se do brambor. Bylo jich dost pro všechny. A tak jedl. Teplo, plný žaludek a únava udělali svoje. Usnul za stolem. Nic se mu nezdálo. Ostatní dojedli, dopili, pokouřili machorku, zavzpomínali, vstali a šli pod velením svýho lejtěnanta zase dál. Průzkumníci. Nechali ho spát, k nim nepatřil a konec války už byl blízko.

Komisař ráno nasedl a jel. Po pár hodinách se mu cosi nezdálo. Ohlédl se, a utajovač nikde. Tak on takhle. Já se o něj starám celou válku jako o vlastního a on mě takhle před koncem zbaběle opustí. Co opustí, zradí. Mě, komisaře. Zavolal nejbližšího důstojníka, ohlásil mu dezerci svého utajovače a žádal dalšího. Dostal ho. Důstojník zavolal nejbližšího velitele jednotky a vydal mu rozkaz najít dezertéra. Kde bývalý utajovač teď je komisař nevěděl, ale přibližně znal místo, kde naposledy stáli. Hledat, to je práce průzkumníků, řekl si velitel jednotky a vyslal do té oblasti svoje průzkumníky. Znali ji, byli tam včera. Šli a těšili se na brambory. Našli to místo ze včerejška, a našli i spícího Chochreho, jak ho tam včera nechali. Objali se, zvítali se a dali vařit brambory. Mezitím si udělali pohodlí a povídali. Jasně, že je po chvilce napadlo, že ten dezertér tam sedí s nima. Ale čekali až se dovaří brambory, a tak mezitím blaženě klimbajícího Chochreho vyvedli ven a hned u zdi vedle dveří ho zastřelili. Protože ho znali, střelili ho jenom jednou ranou do zátylku. A špatně. Potom snědli brambory, Chochre mezitím nic nechápajíc vykrvácel, skonfiskovali vozík, mrtvolu naložili a dovezli k jednotce. Dezertéra našli a potrestali, rozkaz byl splněn. Komandír potřásl lejtěnantovi rukou a mrtvolu hodili do jámy po granátu k ostatním. Válenky mu sundali. Chochreho sibiřská čepice po tátovi zůstala na věšáku u dveří.

Ten dům patřil Baricovým. A když se jim dlouho po válce narodila Eva, k narozeninám dostala pravou sibiřskou čepici. Našli ji po válce na věšáku. Zůstala tam prej po Rusech.